Fusing a tvarování skla do formyod kompatibility tabule po hotovou desku

Dvě skla, která se v peci spojí, spolu musí také vychladnout. Každý typ skla má vlastní koeficient teplotní roztažnosti — v dílnách se o něm mluví zkratkou COE a nejčastěji se pracuje s řadami označovanými 90 a 96. Čísla nejsou přesnou fyzikální hodnotou, spíš rodinným označením: v rámci jedné série výrobce ladí složení tak, aby se jednotlivé barvy při chladnutí smršťovaly stejně.

Když se v jedné desce potkají skla z různých sérií, spoj drží jen zdánlivě. Rozdíl ve smrštění vytvoří ve švu trvalé napětí, které se projeví buď hned po vyjmutí z pece, nebo za několik týdnů — typicky prasklinou vedenou přesně po hranici barev. Proto se materiál nemíchá ani u drobností, jako jsou konfety, tyčinky nebo fritty.

Kompatibilitu je možné ověřit malým testem: úzké proužky zkoumaných skel se položí na čirý podklad ze stejné série, spékají se běžnou křivkou a hotový vzorek se prohlédne přes dva polarizační filtry natočené proti sobě. Napětí kolem švu se ukáže jako světlý nebo barevný lem. Čistý, neutrální obraz znamená, že se skla chovají stejně.

Než se pustíte do řezání

• Zkontrolujte, že všechny tabule i drobný materiál patří do jedné série.
• Zbytky z různých nákupů si označte hned, ne až po roztřídění do krabice.
• Průhledná a opálová skla stejné série se kombinovat dají, liší se ale prostupem tepla.
• Nové barvy si nejdřív vyzkoušejte na malém vzorku, ne rovnou na celé desce.
• Tabulové sklo z okenářství do fusingu nepatří, i když vypadá podobně.

Roztavené sklo se ochotně spojí s keramikou i s kovem. Mezi ně proto vždy patří separační vrstva. Nejběžnější je nátěr na bázi kaolinu a hlinky, který se štětcem klade ve třech až čtyřech tenkých vrstvách křížem přes sebe a nechá se dokonale vyschnout — vlhký nátěr při zahřátí uvolní páru a odtlačí sklo od formy.

Alternativou je keramický papír. Chová se předvídatelněji na tvarech, kde by nátěr popraskal, a zanechává na spodku charakteristickou texturu. Po výpalu se hodí jen omezeně; jeho vlákna se drolí a při úklidu se nemá zametat nasucho.

Formy pro slumping mívají odvzdušňovací otvory. Bez nich vzduch pod tabulí nemá kam uniknout a sklo se do dutiny neposadí celé. Otvory se před každým výpalem kontrolují, protože se snadno zanesou separátorem.

Příprava formy krok za krokem

1. Formu zbavte starého nátěru a prachu, nejlépe navlhčenou houbou.
2. Naneste separátor v tenkých vrstvách, každou v jiném směru.
3. Nechte vyschnout do světlého, matného odstínu bez tmavých skvrn.
4. Projděte hrany a otvory — právě tam nátěr nejčastěji chybí.
5. Formu i sklo postavte do pece až po úplném vychladnutí předchozího výpalu.

Sklo z formy se vyjímá až po vychladnutí na pokojovou teplotu. Rozdíl několika desítek stupňů mezi dílem a okolím stačí k prasknutí, které vypadá jako chyba návrhu, ale vzniklo v poslední minutě.

Vklad mezi dvě vrstvy skla otevírá práci s hloubkou, ale vždycky přidává i jedno riziko navíc: cokoli mezi tabulemi má objem a vzduch kolem sebe.

Kovová fólie — nejčastěji stříbrná nebo měděná v tenké listové podobě — se pod sklem zbarví podle typu skla i teploty, měď do červenavých a hnědých tónů, stříbro do žlutých a jantarových. Fólie se pokládá suchá, uhlazuje se měkkým štětcem a nemá se skládat: záhyb pod tabulí zůstane jako vzduchová kapsa. Přechod k barevné reakci bývá výraznější u opálových skel než u čirých.

Fritty jsou drcené sklo v různých hrubostech, od prachu po hrubá zrna. Jemné frakce se chovají skoro jako barva a dobře plní plochy, hrubé zrno drží tvar a nechá po sobě texturu. Mezi vrstvami je ale nejméně vhodná právě jemná fritta — mezi zrny je hodně vzduchu a ten se při rychlém spékání nestihne dostat ven.

Aby vklad nepracoval proti sestavě

• Vklady tenké vrstvy: co nejmenší tloušťka, žádné hromádky uprostřed plochy.
• Do programu přidejte delší výdrž ve středních teplotách na odvzdušnění.
• Organické materiály hoří a zanechávají popel i černý stín — do sestavy nepatří.
• Fólii režte nůžkami vyhrazenými jen pro ni, nůž ji trhá.
• Novou kombinaci vyzkoušejte na vzorku o velikosti dlaně, ne na hotové desce.

Hrana po spečení bývá zaoblená, ale ne všude stejně. Části, kde deska tekla méně, zůstanou ostré a při běžném používání se vylamují. Brousí se za mokra — pásovou nebo kotoučovou bruskou s diamantovým povrchem a stálým přívodem vody, případně ručně diamantovými pilníky. Suché broušení skla vytváří jemný prach, který do plic nepatří.

Postupuje se od hrubšího zrna k jemnějšímu. Pokud má být dílo znovu v peci, obroušená matná plocha se při dalším výpalu z velké části vyhladí; u posledního opracování se jemné zrno vyplatí dotáhnout do konce.

Co si v dílně hlídat

• Ochranné brýle při řezání, lámání i broušení, bez výjimek.
• Střepy z pracovní desky odstraňujte štětcem do uzavřené nádoby, ne rukou.
• Při broušení a úklidu po keramickém papíru pracujte za mokra.
• Pec potřebuje pevný, nehořlavý podklad a volný prostor nad víkem.
• Do horké pece se nikdy nesahá bez rukavic a ochrany očí proti sálání.
• Prostor kolem pece větrejte, zvlášť při výpalu s nátěry a fóliemi.

Pravidelný záznam každého výpalu — materiál, tloušťka, program, výsledek — je v této práci nejužitečnější nástroj. Dílna se pozná podle sešitu, ne podle počtu forem.